V roce 2020 jsem začala psát. Potřebovala jsem se nějak vyrovnat s novou rolí mámy. S rolí, která je v dnešním výkonovém světě z jedné strany opomíjená a z té druhé jsou na ni kladeny extrémní nároky.
Pocit neustálé nedostatečnosti, že je potřeba toho dělat víc a lépe. Jenže, nikdo nedělá věci dokonale, ani jako mámy nebudeme bez chyby, i kdybychom se snažily sebevíc.
Proto jsem blog nazvala trochu vyzývavě: "Jsem dobrá máma".
"Dobré" je to, co je někde mezi extrémy. Ani vynikající, ani nedostatečné. Je to střed. Pro mě je výchova především o hledání harmonie.
Co být tedy prostě "jen" Dobré mámy?
Dovolit si někdy zakřičet, pobrečet si, nezvládnout, udělat chybu, vybouchnout, neuklidit, neudělat...
Stojím na pláži, pozoruji nekonečnost moře a pravidelný zvuk vln mě přenese do příjemného stavu podobajícímu se meditaci. Krátce. Za chvíli na mě skáče nejmenší z dětí a za sebou slyším jako ozvěnou dvojité "mami", "mami, koukej". Moje myšlenky se rozplynou společně v pěnové koupeli na břehu moře.
Prvních 14 dní z našeho dvouměsíčního dobrodružství ve Španělsku je za námi. Kdyby mi dal někdo vybrat, jestli chci během posledních 2 týdnů absolvovat balení na 2 měsíce, hospitalizaci v nemocnici, zrušení letu, cestu do Španělska se 3 dětmi, horečky, povodně, 9 hodin stání v kolonách nebo se všemu tomu vyhnout a zůstat doma, možná bych zvolila tu...
Ve škole jsem byla takový ten typický šprt. Celou základku jsem měla samé jedničky. Doteď to mám tak, že jsem hodně citlivá na chválu. Bohužel to jde jen pomalu odbourávat. Nelíbí se mi pocit, že jsem tolik závislá na cizím názoru, a tak málo mi záleží na tom mém.
Na jak dlouho může odjet maminka od ročního dítěte? Na dvě hodiny? Dva dny? Dva týdny?
Po dlouhé době jsem si stoupla na baletní špičky. Byl to zvláštní pocit. Ozvaly se svaly, které si v poklidu 10 let dřímaly někde uvnitř. A já si znovu uvědomila, že naše tělo opravdu disponuje svalovou pamětí.
Tenhle týden jsem byla poprvé víc jak dvě noci bez dvojčat. Zbyl mi jen ten nejmenší. I když jsem mámou už téměř 6 let, vlastně nevím, jaké to je, mít na starosti "jen jedno" miminko. Bylo to zvláštní.
Dnes se mi zdál sen, za úplňku je prý dobré si sny pamatovat. Podvědomí nám víc než kdy jindy předává zprávy.
Za chvíli odjíždíme. Je mi trochu smutno, protože jsme si tady zvykli na dovolenkový režim. Pořád někde být, poznávat nová místa, vstávat pozdě, večeřet se západem slunce, mít na sebe čas, povídat si, smát se…
Začal nám poslední ze tří měsíců našeho andaluského dobrodružství. Oproti prvním týdnům tu už fungujeme jako dobře seřízené hodinky. Ranní rutina, pobíhání na zahradě, kouzlení, pěstní souboje o poslední borůvku, příprava oběda, cvičení, skákání do bazénu, chvilka odpočinku při poslechu Pána prstenů, oběd, balení na výlet (hlavně pořádnou svačinu),...
"To svědčí o tom, že ze všeho nejvíc se bojíš – strachu." JKR