Horečky a povodně aneb Naše první dva týdny v ráji

Prvních 14 dní z našeho dvouměsíčního dobrodružství ve Španělsku je za námi. Kdyby mi dal někdo vybrat, jestli chci během posledních 2 týdnů absolvovat balení na 2 měsíce, hospitalizaci v nemocnici, zrušení letu, cestu do Španělska se 3 dětmi, horečky, povodně, 9 hodin stání v kolonách nebo se všemu tomu vyhnout a zůstat doma, možná bych zvolila tu druhou možnost. Ale zároveň vím, že ta první nám toho dala mnohem víc.

Bydlíme hodinu od Valencie, která si právě prochází peklem. My jsme z něj minulý týden unikli opravdu jen o vlásek. Většinou se snažím věci příliš nedramatizovat, ale být ve stejný den na místě, kde umíraly stovky, možná tisíce lidí, už asi stojí za úvahu.

Potom, co se ve středu objevili v médiích obrázky připomínající záběry z postapokalyptického filmu, nám začali chodit zprávy, jestli jsme v pořádku. Přirozeně nás to donutilo klást si otázky jako…

Je cestování nebezpečné?

Nevystavili jsme děti a sebe zbytečnému riziku?

Možná…

Asi jsme neměli jezdit tam, kde bylo riziko velkých dešťů, ale po pravdě, i když se odpoledne rozfoukal ohromný vítr a obloha se zbarvila do tmavě šedé, netušili jsme, co může přijít. Že bouře bude mít sílu hurikánu, spousty lidí zůstanou uvězněni ve svých domech, voda bude unášet auta jako papírové loďky, že lidé budou unikat otevřenými okýnky svých aut, nebo bohužel spousta z nich najde svůj konec třeba v podzemních garážích.

Vždycky si říkám, že tohle se svým způsobem může stát kdekoliv. Když se do Jeseníku přivalila voda a postupně brala z ulic vše, co ji přišlo do cesty, bylo tam také jisté riziko. Všude nyní čteme kritiku španělské vlády, že podcenila situaci a upozornění přišlo až příliš pozdě. A my to ze své zkušenosti můžeme jen potvrdit.

Měli jsme štěstí. Budeme cestovat méně? Ne.

Možná se opravdu vyplní děsivé předpovědi a díky globálnímu oteplování nás takové katastrofy čekají čím dál víc, třeba je lepší, když na ně budeme připraveni.

Stále nás tu průběžně párkrát do týdne bičuje déšť. Sluníčko nevidíme tak často, jak jsme si před příjezdem přáli. Ale přijde mi, že spílat nad špatným počasím, teď není moc na místě. Jsme živí a zdraví, zůstalo nám auto, máme kde bydlet a celá naše rodina je v suchu a bezpečí tisíce kilometrů od nás.

Jedna z výhod cestování pro mě vždycky byla, že si díky němu rozšiřuji obzory. Když se podíváte za hranice vlastního města a státu, pak teprve zjistíte, že to, co máte, nemusí být jinde samozřejmostí. Na Kubě jsme viděli prázdné obchody, které u nás byly naposledy před 30 lety, v San Franciscu zase, že za náš systém sociálního zabezpečení můžeme být vděční. No a tady to vypadá, že náš stát není možná až tak neorganizovaný, jak jsem si vždycky myslela. 

Často si děláme legraci z toho, že silnější zážitky si člověk lépe pamatuje, teď ale s klidem můžu říct, že se bez nich ráda obejdu a slibuju, že si budu vychutnávat drobné a obyčejné radosti všedních španělských dní...