Podle sebe soudím tebe

Na jak dlouho může odjet maminka od ročního dítěte? Na dvě hodiny? Dva dny? Dva týdny?

Co je v pořádku a co už není?

Přiznám se a bude to znít hrozně, že na mámy, co opouštějí malé děti na delší dobu, jsem koukala skrz prsty. Na týden!? V hlavě se mi rodí myšlenka: Je to Dobrá máma? Jak může opustit své dítě, na tak dlouho? Ale opravdu ho opouští?

Co když žena, která zůstává se svým dítětem i přesto, že by potřebovala na chvíli odejít, vlastně pomalu opouští sebe sama?

Dá se pak vrátit zase zpátky?

Nedávno jsem zase po delší době poslouchala Terezu Ramba, s jejímiž názory jsem vždycky souzněla. V rozhovoru s Čestmírem Strakatým přiznává, že s prvním synem byla úzkostlivější a nechtěla ho dát z ruky. Pak začala pracovat, aby se nezbláznila. Chápu jí. A při povídání zaznívá jedno důležité téma. Ztrácení se.

My, mámy, máme prostě tendence se v rodičovství ztrácet víc než muži. Ti si umí lépe (ale nemusí tomu tak být stroprocetně) vymezit svoje potřeby. Ale nejen to, také je často umí naplnit.

Můj muž odjel před pár týdny na pět dní s kamarády na Slovensko. Ale já na tolik dní nepojedu. Vnitřně s tím ale nejsem tak úplně spokojená. Jak říká Tereza, je normální mít tendence sbalit si svůj raneček a chtít na chvíli odjet. Miluju svoje děti i to, že jich mám tolik 😊. Nevyměnila bych je za nic na světě. Odjet na pár dní, ale taky neznamená, přestat je mít ráda. To vím. Přesto se mi v té mé duševní krajině špatně pátrá po tom, proč to neudělám.

Je to jen silný mateřský instinkt? Neopouštět mláďata, dokud jsou malá? Nebo síla moci jakou jako máma mám? Takové užívání si mojí "nenahraditelnosti", toho, že je na mě ten nejmenší závislý. Je to hezký pocit, místy těžký a svazující, ale naplňující. Nebo by se mi prostě jen obyčejně stýskalo?

Pátrám a je to běh na dlouhou trať. Dovolit si.

V čem je lepší máma, která zůstává s malým dítětem za každou cenu a pak se hroutí, oproti mámě, která si dovolí na pár dní v týdnu opustit zajetý stereotyp domácnosti a dělat, co ji baví?

Je na nás soudit a nálepkovat, co je dobré nebo špatné? Každá se snažíme být tou nejlepší mámou svým dětem a jaké kroky k tomu zvolíme, je přece na nás.

Cením si tolerance a respektu od ostatních k mé vlastní výchově a málokdy si do toho nechám od někoho kecat. Tvrdíte, že se starám moc? Já jsem ta, co za to "ponese následky".

Jak bych tedy mohla soudit někoho, kdo se jen na základě mého pohledu stará málo? Uchová si třeba mnohem víc energie k tomu, aby mu vydržela.

Hoď kamenem, kdo jsi bez viny, říká staré sousloví. Každý máme nějaké nedostatky a největšími soudci jsme stejně vždy sami sobě.

Tak než někoho odsoudíme, pojďme si udělat čisto nejprve před svým prahem :-).

TEREZA RAMBA: Cítím velký tlak, odřízla jsem se, klíč ke štěstí jsou maličkosti. [online]. YouTube, 30. 7. 2024 [cit. 3. 9. 2024]. Dostupné z: https://www.youtube.com/watch?v=w68CCqcTfS8