Na křídlech strachu

Poslední dny nám nezadržitelně ukrajují zbytek roku 2024. Kromě toho, že se zahřívám fotkami z naší poslední cesty, bilancuju. Vracím se na začátek roku letošního. V lednu jsem byla taková úzkostná hromádka neštěstí bojující s nespavostí. Trpěla jsem tím nejen já, ale celá naše rodina.

Troufám si říct, že za těch 12 měsíců jsem urazila pořádný kus cesty. Nejen fyzicky, protože jsme za 5 měsíců najezdili po Španělsku skoro 6 tisíc kilometrů, ale především sama se sebou. Občas to byl jeden krok vpřed a dva vzad, ale důležité bylo neustále něco dělat pro to, abych se cítila lépe.

Poslední dva měsíce našeho pobytu ve Španělsku, jsem se cítila konečně plná sil. Spánek se mi už úplně narovnal do původního stavu a já měla energie na rozdávání. Pak se blížil návrat. Já se domů sice těšila, ale přece jen mě čekala cesta se 3 dětmi. Změna. Znovu po delší době režim a co si budeme povídat, tušila jsem, že bez nudlí to v Čechách asi taky nepůjde.

V den odjezdu mě přepadla. Úzkost. Přišla skoro po roce, nevítána, nezvána. Tak, jak to umí, zastihla mě v tu nejnevhodnější chvíli. Nepřipravenou. Když se mi ráno, těsně před odjezdem, udělalo špatně a přišla ta obrovská tíha na hrudníku, jako první se mi v hlavě spustil kolotoč myšlenek: "Teď přece ne", "Celý den budu s dětmi sama na cestě", "Já přece MUSÍM fungovat"! Nechala jsem se tím strachem úplně pohltit.

Panika nastoupila v plné síle a já, potom, co nás můj muž vysadil na letišti, absolvovala cestu domů na autopilota. Stejně jako má stroj naučené operace po zadání správného pořadí tlačítek, i já jsem úkony s dětmi dělala automaticky. Svléknout, vyndat věci, přejít přes odbavení, najít místo odletu, vyndat svačiny, nakojit, přebalit, rozdělat balíčky bonbonů, odpovídat na dotazy ohledně letecké dopravy, připoutat, usmívat se na letušky, jako že je všechno v nejlepším pořádku, hlavně vydržet pohromadě.

Ten den mě stál obrovské množství energie. Na jednu stranu jsem se bála toho, co přijde po tak silném vypětí, kdy jsem zase přišla o těžce nastřádanou baterku. Ale zapojila jsem všechno, co jsem se za ten rok naučila:

Za žádnou cenu v sobě nic nedusit. Vypovídat se. Doplnit co nejvíc energie, kterou vám úzkost během pár hodin ukradne – na sílu pít, najíst se, i když máte vyschlo v puse a jídlo je to poslední, na co si vzpomenete, hlavní je do sebe dostat živiny. Zpočátku jakékoliv. Pak doplnit vitamíny a minerály.

Blokovat modré světlo ochrannými brýlemi, vypnout sociální sítě, netlačit na sebe v obvyklých věcech, zaměřit se na dech a relaxační techniky, na další dny neplánovat nic, co by mě mohlo nějak víc stresovat, vyhýbat se negativním historkách, zprávám na internetu, nekoukat na drsné seriály nebo filmy, najít všechno, na co se těšit, přemýšlet nad vším, za co jsem vděčná.

S tím, jak přišla panika, došlo taky na otázku: Proč? Ta s sebou totiž nese poselství do budoucna. Jak to udělat, abych se vyvarovala další podobné příhodě?

Úzkost je na první pohled zákeřná a zlá. Že bych se bez ní klidně obešla, říkám si. Tak mocná je, protože její největším nástrojem je strach. Přišla, protože jsem se bála. Měla jsem obavy z toho, že přijde ve chvíli, kdy budu muset naplno fungovat, kdy něco nejde odložit nebo počkat. A co je horšího než absolvovat let se 3 malými dětmi s úzkostí na zádech? I když to bylo náročné, ustála jsem to.

Paradoxně věřím, že zvládnutím takové cesty se mi jí podařilo zase vzít trochu moci, kterou nade mnou měla. A díky všemu, co jsem se za ten rok naučila, jsem se dokázala dostat zpět do rovnováhy mnohem, mnohem dřív.

Moje velké přání na začátku roku bylo, zbavit se úzkosti, nadobro ji vymýtit z mého života. Ale čím dál tím víc přicházím na to, že ať chci nebo ne, je svým způsobem mojí součástí a snažím se hledat způsoby, jak ji zkrotit a přimět ji, aby mi byla užitečná.