V roce 2020 jsem začala psát. Potřebovala jsem se nějak vyrovnat s novou rolí mámy. S rolí, která je v dnešním výkonovém světě z jedné strany opomíjená a z té druhé jsou na ni kladeny extrémní nároky.
Pocit neustálé nedostatečnosti, že je potřeba toho dělat víc a lépe. Jenže, nikdo nedělá věci dokonale, ani jako mámy nebudeme bez chyby, i kdybychom se snažily sebevíc.
Proto jsem blog nazvala trochu vyzývavě: "Jsem dobrá máma".
"Dobré" je to, co je někde mezi extrémy. Ani vynikající, ani nedostatečné. Je to střed. Pro mě je výchova především o hledání harmonie.
Co být tedy prostě "jen" Dobré mámy?
Dovolit si někdy zakřičet, pobrečet si, nezvládnout, udělat chybu, vybouchnout, neuklidit, neudělat...
Právě se nacházím v intenzivních přípravách na dovolenou. Vlastně velice intenzivních, zítra odjíždíme. Než abych balila, raději píšu, je to bezpečnější forma prokrastinace, kterou si nebudu tolik vyčítat. A jsme u toho. Jsem ten typ člověka, který neposedně přechází po bytě, když jsou děti u babičky a přemýšlí, co ještě je potřeba udělat. Jasně,...
Pamatujete (nebo možná teprve toužebně vyčkáváte) ty první chvíle, kdy po únavném opakování tá-ta-tá-ta přijde konečně má-ma. Naše první zasloužená odměna...
Moc dlouho jsem přemýšlela, jestli s tématem kojení ještě někdy přijdu, veřejně. S vědomím toho, že se jedná o citlivé a osobní téma, jsem ale dospěla k rozhodnutí. Začala jsem psát tento blog z několika důvodů. Před tím jedním nemohu jen tak zavřít oči: Dodávat jistotu tam, kde se ženská intuice dostává do konfliktu s tlakem okolí. Kojení...
"Úspěch je potomkem odvahy." Voltaire
Jistě jste zaznamenali Den dětí, je o dost populárnější než Den matek, na který si přejeme především mámy navzájem. Třeba já jsem letos od dětí na Můj den dostala počůranou pampelišku. Děti ode mě nic počůraného nedostaly. Možná jsem je jen trochu vyčůraně odvezla na chalupu, kde nebylo ani památky po sladkostech, baloncích a strašidelných...
Ráda bych dodala, že níže uvedený text obsahuje prvky nadsázky a humoru. Nicméně je však postaven na pravdivých zážitcích a všechny situace se doopravdy staly. Bohužel...
Poslední dny se cítím jako kdyby ze mě někdo vypumpoval životní energii. Nemám chuť psát, doma je bordel, usínám při uspávání dětí. Připadá mi, že s mými dětmi vedu nějakou podivnou válku. "Sundej si pyžamko a pojď si vyčistit zuby." "Nesundám, nevyčistim." "Ne." "Nepůjdu!" "Nevyčůrám!" "Nedám!" "Nechci!" Hm, dobrá, říkám si, slovní zásobu...
Ani nevím, jak se to přihodilo, ale z období "Ježiš, dvojčata!" se stalo "Jé, dvojčata, to je super, že jsou dva, to si asi vyhrajou." Po všech těch soucitných pohledech a smutečních poznámkách přichází kousek závisti. Odměna. Alespoň malá náhražka za ty obhajoby na triko mých dětí a vlastně i sebe. "Ty jo, dvojčata, to je asi náročný, to...
My mámy jsme takový zvláštní přírodní úkaz. Milující bytosti, co by pro svá dítka snesly modré z nebe, a pak taky trochu pokrytci a nevděčnice zároveň.