Praha není Ústí

19.05.2021

Ráda bych dodala, že níže uvedený text obsahuje prvky nadsázky a humoru. Nicméně je však postaven na pravdivých zážitcích a všechny situace se doopravdy staly. Bohužel...


Bublina jménem mateřská dovolená. Způsobuje pokles mozkových buněk, které mají na starosti orientaci v prostoru, komunikaci s cizími lidmi na běžné dorozumívací úrovni, emoční stabilitu a další. Samozřejmě čím déle trvá, tím rychleji a výrazněji těchto buněk ubývá.

Mým klukům bylo před pár dny dva a půl roku. Přesně v den, kdy mě čekala dvoudenní návštěva našeho hlavního města za účelem vzdělávání. Jak už asi dokážete tušit, tohle spojení není pro začátek nejvhodnější. Nuže, začala bych cestou z domova. Když pominu několikadenní přípravy a žaludeční nevolnosti před odjezdem, odchod jsem zvládla dobře. Přiznávám, že se mi cestou na vlak zamžilo před očima, ale představa, že celý víkend budu mít zodpovědnost jen za jednu osobu, tedy za sebe, mi vykouzlila místo slzy úsměv. To jsem ale nemohla předvídat, že dostat se z nádraží bude celkem fuška a nenechat se přejet autem nadlidský úkol.

Cestu vlakem jsem zvládla bez větších obtíží. Tedy až na ten incident s průvodčím. Možná jsem na něj příliš hlasitě (protože jsem měla v uchu sluchátko) křičela něco ve smyslu, že už jsem nejela dlouho vlakem. Myslím, že mi odvětil: "je to furt stejný" a pak ještě něco, ale to už byl na druhé straně vagónu, asi se bál, že to bude mít pokračování. Dobře mu tak, už jsem si sahala pro telefon, abych si vybavila ksichtíky mých rozkošných dětí. Podařilo se mi vystoupit na správné stanici, což považuji za úspěch, jen jsem při odchodu z nádraží možná zbytečně dlouho postávala u neotvírajících se dveří. Ale když se člověk dokáže zasmát sám sobě, všechno se dá přejít.

Co udělá správná matka, která má po několika letech volné ruce? To znamená: nevláčí s sebou bábovky, bundy, bagry, míče, odrážedla a do toho se nesnaží, aby ji děti držely za ruce? Zapadne do první kavárny, samozřejmě. To by nebylo nic divného, kdybych nenesla půl litru horkého kafe celý kilometr, místo toho, abych si ho koupila 10 metrů před cílovou adresou (věděli jste, že v Praze je kavárna na každých 5 metrech?). Věděli jste taky, že mají pekárny, co vypadají jako z francouzských filmů? Skoro jsem se až bála vejít, protože jsem si nevzala klobouk. No a nervózní ze všech těch podivně vypadajících výloh a horkého kafe mě asi dvakrát málem zajelo auto. Za to, že jsem to všechno přežila ve zdraví asi mohl fakt, že jsem vypadala jako zoufalé zmatené zvířátko, které uteklo svému majiteli. Tolikrát v životě mi totiž v Praze na přechodu nikdo nezastavil.

Rozchodit mozkové obrátky při úvodním seznamovacím kolečku bylo asi tak jednoduché jako začít z místa šlapat do strmého kopce, ale pak se mi podařilo nějak přehodit na jedničku a z ničeho nic jsem se zase cítila jako plnohodnotný člověk. Celý víkend pro mě byl obohacující v mnoha ohledech. Díky celkem slušné nalejvárně informací nemůžu říct, že bych si nějak odpočinula, nebo vyčistila hlavu, ale poznala jsem ohromnou spoustu zajímavých lidí, měla nejlepší hostitele v Praze (ještě jednou díky!) a zase trochu víc jsem poznala sebe.

Přiznávám, sice jsem jako první po celém dni zapadla do prvního knihkupectví a koupila klukům knížky o bagrech, ale pak už jsem si dovolila jeden večer nebýt mámou. Při výhledu na Prahu jsem do sebe kopla pivo, dala si výborný drink, skvělé jídlo a nechala se hostit od skvělých kamarádů, kteří mi splnili, co mi na očích viděli. Zpětně se omlouvám, že jsem stejně pořád mluvila o dětech, ale protože vím, že oni naše děti milujou, mohla jsem si to dovolit (aspoň myslím :-)).

Pro nás mámy je někdy příliš těžké úplně odstoupit od naší zodpovědnosti a věnovat čas jen samy sobě. Změna prostředí tomu může pomoci. A taky možná fakt, že pokud se občas cítíte na mateřské dovolené jako po lobotomii, je to úplně normální. Většina lidí má soucit a pokud je na to dopředu připravíte, pomůžou vám.

Držím vám palce, ať se na svých prvních výletech bez dětí nenecháte přejet, obrazně, ani doslova 😊.