Před několika dny jsem četla jeden příspěvek na Instagramu. O respektování emocí dětí. I když často s podobnými názory souhlasím a rozumím jim, od té doby se mi do hlavy dost nápadně vkrádá taková kacířská myšlenka a pravděpodobně ji nedostanu pryč, dokud to nějakým způsobem nepřevedu do slov.

Tenhle rok, když se celá naše rodina věkem ocitla na magickém čísle 3, jsme začali procházet životní zkouškou...

Je spousta věcí, které jsem jako rodič nikdy nechtěla dělat a nějakým způsobem, neptejte se mě jak, jsem k nim stejně dospěla. Abych vás uvedla do obrazu. Opakuji fráze, za který se stydím, takže vám je sem nebudu ani psát, ale jsou to takový ty "chovej se proboha normálně" a podobné lahůdky, které my, mámy, máme tak v oblibě. Často...

Z dovolené jsem téměř okamžitě naskočila do pracovního procesu. Občas jsem přemýšlela nad tím, jak se zajedeme do režimu pravidelného vstávání, ale pak jsem se začala těšit a řekla si, že když to zvládnou všichni, my to prostě taky dáme. O hektických ránech se snad ani nebudu rozepisovat. První dny jsem na různých místech od domu až po práci...

Kouká na mě těma svýma obříma očima. Je jako skřítek, který se objevil v mém životě, aby mu dal význam. Pro jistotu poslal dva. Mám štěstí. Jsem máma.

Rodina je složitě fungující systém se spoustou koleček, šroubečků a dalších součástek. Ty do sebe musí dobře zapadat. Aby to všechno fungovalo, je potřeba se o tenhle promakaný celek starat, znát ho a nejen to, v průběhu ho postupně vylaďovat, protože jakmile přibude jediné malinké kolečko navíc, vy musíte přenastavit celý systém znovu.

Na našem prodlouženém víkendu na Moravě se po pár skleničkách vína rozvířila diskuze ohledně rodičovské dovolené otců. Měla by to být samozřejmost, podílet se na výchově malého dítěte? Nebo snad oběť? Měla by se zvažovat hodnota kariéry každého rodiče? Co je vlastně na miskách vah? Když kamarád celkem logicky argumentoval, proč by rád podpořil...

Před pár dny byla neděle, Den matek a já si díky jednomu příspěvku zase připomněla, jak moc vás rodičovský svět pohltí. Jak se začne všechno otáčet kolem toho středobodu, až i vy zůstanete středobodem. Vlastně mě nikdy nenapadlo, že bych děti nechtěla, neměla, nemohla. A přece je tu tolik těch, kteří třeba nechtějí, nemají nebo nemohou.

Dnes jsem po schůzce u klientky doma dostala kytičku a domácí marmelády jako pozornost. Nikdy předem neočekávám poděkování, dárky ani pohoštění, je to pro mě práce a jsem tam, kde mě zrovna potřebují. Možná proto, že dárky nedostávám moc často, donutilo mě to zastavit se. Bylo to totiž takové to "díky", jak pak víte, že to ten člověk myslí opravdu...

Blog slaví druhé narozeniny a vstupuje tak do magického třetího roku svojí existence. Pokud bude tak bouřlivý jako třetí rok s mými dětmi, pak se máme na co těšit.