Někde uprostřed
Kouká na mě těma svýma obříma očima. Je jako skřítek, který se objevil v mém životě, aby mu dal význam. Pro jistotu poslal dva. Mám štěstí. Jsem máma.
Zvláštní, pomyslela si. Její prsty se najednou dotkly klávesnice a nechávaly se vést rytmem vyšší moci. Je to překrásný pocit, vědět, že slova nejsou v jejich rukách. Mohla tak prozradit tajemství, které stejně nebylo její. Rozhlédla se a uvědomila si, že už se dávno setmělo. Malá světýlka začala vystupovat ze tmy a tančit mezi domy. Ještě chvíli, prosila.
Milovala ty chvíle bez kontroly, i když se tomu tak často bránila. Tu vlnu volnosti, kterou přinášely pohyby na klávesnici. Energie, kterou se nechávala vést, byla potvrzením, že je součástí něčeho většího.
Po dlouhé době došla na rozcestí a spatřila dvě cesty. Společně svíraly les, ani jednu z nich nikdy před tím neviděla, obě se tvářily přístupně a tajemně zároveň. Vybrat si ale neumí. Vykročit by znamenalo nemoci se vrátit zpátky. Nemá smysl pro orientaci, ztratila se už tolikrát. U sebe nemá mapu ani kompas, matně se snaží vybavit cestu, kterou si naplánovali, udělali to společně, ale teď se tu najednou ocitla sama. Pak ji napadlo, že prostě počká. Je to zvláštní nikam nespěchat. Tenhle pocit nezažila už tak dlouho.
Posadila se, bolavá záda si opřela o kmen borovice, která se nad ní poryvem větru nakláněla jako stará přítelkyně. Za stromy náhle proběhl stín. Zná ho, pohybuje se neslyšně, ale chce, aby ho viděla. Má temné oči a přináší s sebou ten tísnivý pocit. Je to strach. V myšlenkách hledá úkryt. Měla by vstát a rozhlédnout se. Ty cesty jsou pryč. Stojí uprostřed bez konce i začátku, nad ní se rozevírá obloha. Mraky krouží nad její hlavou jako lovci hledající další oběť. Dívá se vzhůru a na nose ji přistane cosi studeného. Natáhne dlaň, jako když byla malá holka. Kapky deště ji najednou připadají jako živá voda. Už to zažila. Ví, že po každé bouři přijde slunce. Teď nemá smysl kamkoliv jít, jediné, co musí, je počkat.
Až se mraky rozutečou do všech světových stran, až vyschne smáčená zem, až pochopí PROČ, slunce jí zase ukáže cestu. Pak bude moci vyrazit dál. V dálce zahlédne úzkou pěšinu. Před tím si ji nevšimla. Ten pocit dřímal stále hluboko v jejím nitru. Vědomí, že rozhodnutí je otázkou všech pro a proti. Ale co když je to někdy o dost jednodušší...
Možná někdy máte pocit, že jste došly na rozcestí, někam, kde se schyluje k důležitému životnímu rozhodnutí. Váš rozum svádí bitvu se srdcem a vám nezbývá, než tomu jen nečinně přihlížet. Pak kolem sebe hledejte opravdové přátelé, rádce, kteří vám však neposkytnou radu, ale čas. A taky vás obejmou svou trpělivostí, díky které třeba zahlédnete něco, co jste před tím neviděli.