Původně to byl pracovní název nového článku. Pořád jsem si říkala, ty jo, to je asi moc drsný použít něco takového do blogu o mateřství. Jenže, kdyby se mi tenhle citát Winstona Churchilla vybavil za poslední měsíce jen jednou! Na můj vkus to bylo o mnohokrát víc, než bych si přála. Tak strašně nerada přirovnávám mateřství k peklu, protože...

Od svých šesti let až do vysoké školy jsem dělala balet. Nikdy jsem neměla vrozené baletní dispozice a tak to pro mě byla hlavně dřina. Za ty roky jsem se naučila jednu věc: Balet je extrémně náročné umění, které ale musí vypadat jako ta nejlehčí věc na světě.

Před narozením dalšího škvrněte byli kluci dá se říct už celkem "samostatní". Začali pravidelně chodit do školky a i přesto, že jsem začala pracovat, najednou se mi už mnohem lépe plánoval čas jen pro mě. Začala jsem chodit plavat, do sauny, na procházky, psala jsem, sem tam vyrazila na kafe. Pak se narodilo miminko. Než jsem se stihla rozkoukat,...

Zhruba v době, kdy začalo být patrné, že vypouklé bříško není jen důsledek lenosti a přejídání se sladkostmi, co kluci dostali od Mikuláše, začala jsem slýchávat věty: "Ty jo, ty seš teda odvážná." "Vy máte odvahu jít do třetího." Abych pravdu řekla, mít tři děti, v tom jsem nikdy nic statečného nespatřovala. Alespoň ne u sebe. Když se řekne...

Nesbírám však výškové metry v horách, nýbrž v našem obýváku. Pode mou je jen propast temných očí, které odmítají spát. Sbírám síly na další noc a den a tak zase dokola. Po téhle dlouhé cestě lovím myšlenky, chvílemi se přeskakují a já si musím občas sednout, abych jim řekla, jakým směrem se mají vydat.

Přemýšlím, čím bych měla začít. Podobně jako u jiných těžších témat je tu otázka, jestli se zrovna tohle hodí do veřejného prostoru. A jako obvykle si musím odpovědět nejprve sama. Proč s tím tedy jdu ven? Jeden z důvodů je ten, abych to ze sebe konečně dostala a nezhlcovala své okolí, zejména kamarádky, mým porodem (😊). Ale ten důležitější se...

14. června. Náš třetí chlapeček, vybral si to datum, aby nám udělal radost k našemu 15.letému výročí Akorát okolnosti mu to nedovolily.

Po několika měsících mám pocit, že se konečně zastavuju. Vykrádám čokoládový vajíčka klukům z jejich vyhodované krabice, sedím, píšu, uklízím, hnízdím a tloustnu. Vyzvedávám kluky ze školky po obědě, abych měla záminku jít si lehnout. To jsem celá já, hledat si důvody pro odpočinek, jako kdyby 8 měsíc těhotenství nebyl dostatečný důvod sám o sobě.

Možná tomu název neodpovídá, ale článek je o respektující výchově. A taky o tom, proč nám to nefunguje na sto procent nebo jak bychom si představovali.

Před několika dny jsem četla jeden příspěvek na Instagramu. O respektování emocí dětí. I když často s podobnými názory souhlasím a rozumím jim, od té doby se mi do hlavy dost nápadně vkrádá taková kacířská myšlenka a pravděpodobně ji nedostanu pryč, dokud to nějakým způsobem nepřevedu do slov.