Jak jsem si vysloužila předčasnou nadílku

29.11.2021

První adventní neděle. Rozhodli jsme se, že si to uděláme hezký a po několika marných pokusech, kdy nás kamarádi lákali s dětmi do Prahy, jsme konečně souhlasili a vyrazili. Dopoledne jsme navštívili výstavu obytných vozů a karavanů v Letňanech. Snad poprvé od dovolené jsme se vydali dál než pár kilometrů od domova. Po prvních minutách v autě jsem si zase rozpomněla na to, proč. Nahánění rozjívených dětí mezi dvoumilionovými obytňáky pro nás měla být taková zahřívačka.

Odpolední program se nesl ve znamení traktorů v Národním zemědělském muzeu. Kluci byli nadšení, dokonce zapomněli, že v tuhle dobu si dávají odpoledního šlofíčka. Sbírka vystavených traktorů nejrůznějších značek a velikostí je rozhodně nezaujala tolik jako stroj na bagrování. Pomocí tří páček nabírali dřevěnou drť a myslím, že se jim splnil první dětský sen. Pak strávili čtvrt hodiny na trenažéru traktoru a potom, co pokosili lesy v celém virtuálním okolí, jsme se vydali do třetího patra na interaktivní prohlídku gastronomie. Děti si mohly nakoupit v malém marketu s lokálními českými výrobky, sázet mrkve a petržel a upéct pár kousků modelíny v připravených troubách.

Jako rodiče většinou odhadnete sílu vaší i vašich děti, prostě co ještě zvládnete, co už raději nechat na příště. Když ne, většinou dostaneme lekci, kterou si pak na dlouhou dobu pamatujeme....

Kamarádi nám chtěli ukázat kousek toho pražského života. Civilizovaného, kde se chodí na večeři do restaurace a na kávu do kavárny. My obvykle pojídáme namazané svačiny za pochodu a rychle upíjíme horkou kávu, když děti zaplaťpánbůh usnou. Kolem čtvrté hodiny jsme dorazili do jedné nejmenované hotdogárny. Objednali si a já se vnitřně trochu modlila, aby jídlo přinesli brzo a kluci vydrželi aspoň deset minut sedět v klidu u stolu. Opravdu to netrvalo dlouho a na stole nám přistáli skvělé hotdogy a košíky hranolek.

Náhle se začala ozývat únava obou dětí. Dala o sobě vědět hlasitým kňouráním, do jídla si kousli tak jednou a začali polehávat na dřevěných lavicích dožadující se odpočinku. Podařilo se mi dojíst jídlo a vzala jsem si na klín jednoho z kluků. Seděl čelem ke mně a uvědomila jsem si, že budeme muset naši návštěvu co nejrychleji ukončit, necháme si zabalit jídlo a pojedeme.

Najednou se ozvalo krátké varování: "Maminko, mně je špatně." Když říkám krátké, myslím tím tak krátké, že těsně po jeho dokončení přišla neřízená sprcha. Do deseti sekund jsem byla od krku až po kolena pokrytá zvratky. Jestli znáte takové ty uhozené laciné parodie, ve kterých se skoro pokaždé zvrací proudem, tak přesně tak to bylo. Jako kdyby na mě někdo vylil kýbl.

Zůstala jsem nehybně sedět a pro jistotu zavřela oči. Když mi po nějaké době došlo, že se to opravdu stalo, stále jsem seděla a nevěděla, co dělat. Kdybych tam byla sama, jistě mě tam ještě teď najdete poblitou s lomícíma rukama. Naštěstí jsem okolo sebe měla lidi, kteří mají žaludek v pořádku, a tak místo, aby sami běželi na záchod, postarali se o mě a mé děti (Ještě jednou díky! :-)) Vedle nás seděl pár, který byl zrovna uprostřed svého jídla. Paní mi milosrdně podávala vlhčené kapesníčky a v jejích očích nebylo vidět sebemenšího pohoršení. To se ovšem nedá říct o obsluze restaurace, která se skládala z mladíků, jejichž pohled vysílal jediné: Proč se lidi s dětma nezavřou doma a lezou do restaurací?!

Ona totiž celá příhoda ještě měla třešničkové vyvrcholení. Potom, co jsem se před zraky obsluhy a zbytku restaurace svlékla do podprsenky, abych si oblékla poslední kousek nepozvraceného oblečení, což byla zimní bunda, se moje dítě, které vyzvracelo víc, než se do jeho žaludku může logicky vejít, začalo dožadovat své večeře, tedy párku v rohlíku. Takže v trenkách a bos začal hystericky skákat na dřevěné lavici a křičet, že chce dojíst svoji večeři. Znovu jsem odmítla. Proběhlo vysvětlení: "Fakt ti nemůžu dát párek, když si teďka zvracel." Velké nepochopení z jeho strany a jeho křik se začal stupňovat. S jistotou můžu říct, že jsem na svých zádech cítila ty opovržlivé pohledy. Podávám mu rohlík bez párku a můj hlas se snaží překřičet ten jeho. Vyhrožuju, že ještě dostane na zadek, pokud se neuklidní. Samozřejmě to nepomáhá. Snažím se trochu uklidnit, znovu vysvětluji, že párek bude moc dojíst, až mu bude lépe. Konečně chápe. Sedá si polonahý ke stolu, v ruce suchý rohlík, druhou sahá po hranolkách, nechávám ho. Spokojeně sedí, přikrytý péřovou bundou uzobává hranolky a okusuje rohlík. Utírám poslední zbytky zvratek z podlahy, kde se válí taky kousky mojí důstojnosti.

Oblékám ho do náhradního oblečení, začínám uvažovat o tom, že od teď s sebou budu vozit náhradní věci i pro sebe. Hodinová cesta do Ústí je lehké utrpení, ale zlepšuje to fakt, že se hodinu v kuse smějeme, protože taky co jiného, že 😊.

Když přijedeme domů, čeká mě první nadílka. Nechala jsem si udělat předvánoční úklid. Těším se, jak si rozvěsím světýlka a zapálím voňavé svíčky. Čisto, uklizeno, úžasný svobodný pocit. Moje dítě znovu zvrací, tentokrát na podlahu, večer sedím a dívám se na obtisknuté ručičky na čerstvě umytých oknech...

Rodičové, maminky, nemáme to jednoduchý život, ale když už nic, vždycky se dá zasmát cizímu neštěstí. A nakonec, když se zasmějeme i sami sobě, některé věci nám pak budou připadat trochu snesitelnější.

I když Vánoce jsou ještě daleko, přeji vám příjemné, nikým nepoblité, vánoční svátky...