Den, kdy jsem si musela říct o pomoc

Je středa, 13. 9. 2023. Vím to úplně přesně. Vrátili jsme se z dovolené v Polsku a já se nemůžu dočkat, až si pochovám mého novorozeného synovce. Ségra už je z porodnice doma a odpoledne ji jedu navštívit se svým tříměsíčním chlapečkem.

Od návratu z dovolené se necítím dobře. Přepadl mě tam poslední noc úzkostný záchvat. Není to poprvé, ale vždy to byla jen jednorázová záležitost, většinou z nevyspání, kterou se mi pokaždé nějak podařilo zvládnout. Sama. Tak to zvládnu i teď.

Chovám si synovečka a ten na mě valí ta největší kukadla, jaká jsem kdy viděla. Ségra vypadá zničeně. Dvě mimina, dvě unavené mámy. Povídáme si a najednou, jako blesk z čistého nebe, jako kdyby mi na hrudník sedl slon. Začínají mě brnět prsty, vidím ostře a realita se mi začíná pomalu deformovat. Zkouším se jít uklidnit na záchod, ale nic nepomáhá. Vlastně toho moc nezkouším – panika mě celou naprosto paralyzuje. Úzkost nabírá na síle, mám vyschlo v ústech a cítím, že potřebuji okamžitě pryč. V hlavě se mi honí jedna myšlenka za druhou, ale ta jedna se stále opakuje – nemám situaci pod kontrolou. A mám strašný strach.

Připadá mi, že každou chvíli zešílím. Začínají se objevovat nepříjemné pseudohalucinace. Realita se mění, vidím všechno nějak deformovaně, obličeje lidí se mění v děsivé obrazy. Derealizace. Tělo se jen brání, odpojuje. Uvědomuji si, že to není realita, že se obrazy přepínají jen v mé hlavě, ale strach mi nedovoluje myslet logicky.

Přece jen se mi ale podaří zašátrat v nějaké nouzové části mozku. Před rokem jsem absolvovala výcvik v krizové intervenci, mám ještě uložené číslo na krizovou linku. S malým v nosítku se jdu projít a zkouším se dovolat o nějakou pomoc. Určitě mě někdo uklidní, promluví se mnou, dá mi nějaký návod a bude to zase dobré. Zvedne to milá paní. Zkouším jí popsat situaci. Snažím se to "vylepšit" tím, že říkám, že si nechci ublížit, ani sobě, ani miminku. Taky vyprávím o tom, že pracuji v oboru, tak přece vím, jak to chodí. Netrvá to dlouho a paní pronese větu, kterou jsem rozhodně nechtěla slyšet: "Musíte se s tím svěřit a situaci řešit."

Jako kdyby mi právě řekla, že mám naplánovat expedici na Everest. Snažím se vykroutit jako had, ale tam uvnitř si uvědomuji, že pokud to chci zvládnout, tak to opravdu nezvládnu sama. Mluvíme spolu asi dvacet minut a paní se nakonec podaří mě přesvědčit, že si musím říct o pomoc. Odvedla dobrou práci.

Jedu domů, přijíždí moje mamka s klukama a když mě vidí, je jí jasné, že něco není v pořádku. Vysypu to na ni a jako kdyby se v tu chvíli otevřely dveře. Pouštím ven postupně to, co se mi děje. Nejde to hned a rozhodně to není vysvobození. Spíš začátek jednoho z nejtěžších období, které se mi ale podařilo překonat právě díky tomu, že jsem se o tom přestala bát mluvit a nebyla na to sama.

Strašně jsem se bála nepochopení. Toho, že jako někdo, kdo pracuje s duševním zdravím už několik let, si nemůžu takové selhání dovolit. Je to podobně paradoxní myšlenka, jako třeba ta, že doktor nikdy nemůže dostat angínu nebo si zlomit nohu. Moje práce mi pomohla se lépe zorientovat, rychleji se nakontaktovat na potřebné odborníky, možná lépe pochopit souvislosti. Ale je úplně jedno, jestli jste psychiatr, učitel nebo chirurg – pravda je, že za duševní problémy by se člověk prostě neměl stydět.

Svým klientům jsem to říkávala. A i když jsem to tak v tu chvíli opravdu myslela, ve skutečnosti jsem tomu prostě nevěřila. Tímto se vám omlouvám. Teď už to vím a můžete mi věřit, že to myslím naprosto vážně. Život má někdy zvláštní smysl pro humor.

Můj pohled na duševní zdraví se za ty roky hodně proměnil. Snažím se mít více pochopení a právě to "nám odborníkům" někdy prostě chybí. Až vlastní zkušenost dává víc citlivosti. Bohužel, bohudík, kdo ví.

Každopádně, teď jsem tu taky pro vás. Pokud potřebujete vyslechnout, podpořit, ráda vám budu na kousek vaši cesty, snad, citlivým průvodcem.