Věř a víra tvá...

Mám v telefonu takový video deník z doby před dvěma lety, kdy jsem se cítila úplně nejvíc na *ovno. Hodně jsem zápasila sama se sebou, jestli mám nějaký kousek zveřejnit nebo ne. Rozhodla jsem se, že zatím ne.

Před rokem bych to nepostla proto, protože jsem se necítila ještě natolik v pohodě, abych s tím mohla ven. Dnes to neudělám, protože je to pro mě ještě příliš intimní záležitost. Není jednoduchý vidět samu sebe jako hromádku neštěstí.

Nejděsivější mi na tom doteď přijde ta absolutní bezmoc, kterou jsem cítila. I když jsem neměla sebevražedné myšlenky, ani jsem si nechtěla nijak ublížit, pochopila jsem, jak zoufalý člověk musí být, když je schopný nad něčím takovým vůbec přemýšlet.

Často si říkáme, že je to nepochopitelné, proč si člověk třeba neřekne o pomoc. Dlouhodobá úzkost a deprese ale způsobuje to, že se vám postupně zavřou všechny pomyslné dveře a vy se najednou cítíte jako v kobce. Žádná možnost, jak z toho ven. Jakákoliv varianta je špatně.

Pro mě to byla nemožnost se vyspat. Nejmenšímu synovi byly v té době 3 měsíce. Kojila jsem a byl na mě absolutně závislý. Byla to kombinace několika faktorů. Náročný porod, já měla pocit velkého selhání a o to víc jsem se snažila miminku vše vynahradit, i když racionálně k tomu nebyl žádný důvod. Moje nervozita a počínající úzkost způsobila, že byl ode mě neodlučitelný. Odmítal kočárek a rezolutně bojkotoval láhev.

Mohla jsem ho "odložit" maximálně na hodinu a tyhle vzácné chvilky jsem trávila u čínské terapeutky a doufala, že mě pomůže dát se zase dohromady.

Ale spánek se horšil a horšil. Když už jsem usnula, syn se stejně budil každou hodinu nebo mě probudilo kdejaké zavrtění. Já pak byla vzhůru až do rána jako kdyby mi na hrudníku seděl slon. Celý den nepoužitelná. Večer jsem měla hrůzu z toho si jít lehnout. Přidal se k tomu strach o to, že v noci přestává dýchat a následně, že nemůže jíst, protože ať jsme dělali, co jsme dělali, odmítal láhve, lžičky, cokoliv, co nebylo mateřské mléko.

Malý byl ale zdravé, krásné miminko, reagoval jen na můj ohromný stres a úzkosti. Byl to začarovaný kolotoč a já jsem byla tak zoufalá, že jsem byla bytostně přesvědčená o tom, že s tím nejde nic dělat.

Třeba se někdy ve vašem okolí potkáte s někým, kdo je podobně zoufalý a skoro vás i přesvědčí, že není žádná možnost, jak z toho ven. Tak si zkuste vzpomenout na můj příběh.

Vždycky, úplně vždycky je nějaké řešení. A když tomu uvěříte vy, uvěří tomu i váš partner, kamarád, přítel, dítě, kdokoliv.