Stromy postupně ztrácejí své kabáty, my zatím vrstvíme oblečení a upadáme do podzimní letargie. Letos si nevím proč, nedokážu podzim užít naplno. Možná to bude deštivým létem, kdy za námi sluníčko chodilo spíš na návštěvu. Nebo tím, že po prvních týdnech ve školce nám stoupla spotřeba papírových kapesníčků asi pětisetnásobně. Starosti, i když jsou malicherné, dokážou zastínit všechnu tu barevnou krásu, která se nám ukazuje všude kolem.

Můj zrak i vzpomínky se upínají k naší letní dovolené. Slíbila jsem, že vám o ní něco napíšu. Teď přišel ten čas, načerpat trochu tepla a možná i inspirace do příští sezony, co myslíte...?

Pokud se někdy rozhodnete cestovat s malými dětmi obytným vozem, karavanem, dodávkou, čímkoliv pojízdným, určitě byste měli vědět, že se v první řadě nejedná o dovolenou. Tedy, ať už se vydáte kamkoliv a jakkoliv s malými dětmi, nikdy, ale opravdu nikdy se nejedná o dovolenou, v tom významu, v jakém jste toto slovo používali, když jste neměli děti. Když vám nějaký rodič řekne, že jede na dovolenou, nevěřte mu. Jede jen změnit prostředí, aby se v tom domácím totálně nezcvoknul 😊.

A teď už k tomu, jak jsme unikali našemu domovu. Naše dobrodružná cesta začala v Novém Městě nad Metují, kde jsme si vyzvedli obytnou dodávku, na celých 16 dní náš domeček na kolečkách. Úvodní seznamovací hodina proběhla celkem hladce, až na snědenou svačinu našich dětí majitelovým psem, tedy maxipsem. Před odjezdem se manžel zeptal, zda má auto ruční brzdu, spokojeného psa a lehce vyděšeného pána jsme tak opouštěli s křečovitým úsměvem vstříc velkým dobrodružstvím. První noc jsme si užili pod hvězdnou šumavskou oblohou a poprvé využili aplikaci Bezkempu.cz. Pro méně zhýčkané povahy skvělá věc i se stanem, s naším domečkem nám tu nechybělo vůbec nic. Ranní proběhnutí mezi kachnami a slepicemi dávalo tušit skvělému začátku dovolené. Je zbytečné se rozepisovat a znovu připomínat krušné začátky naší cesty. Pokud vás však přece jen zajímá, jak jsme se s tím vypořádali, tak tady prosím.

Divocí koně i děti

Rakousko pro nás bylo prostě takovým zahřívacím stanovištěm. Okolí Wolfgangsee, největšího jezera v Salcbursku, však působí tak antidepresivně, že už jen pobyt mezi horami je uklidňující. První noc jsme strávili v jednom z kempů přímo na břehu jezera a dvě další už tak trochu mimo turistickou oblast oplývající plážemi a městečky, kde se každý dům chlubí košatými muškáty přerůstajícími nad hlavami německých turistů. Na doporučení jsme využili bezplatný stellplatz v Postalmu. Vede tam sice zpoplatněná klikatá silnice, ale s trochou štěstí a české vychytralosti se tam po sedmé hodině večerní dostanete zdarma. Po překonání několika desítek zatáček se objevíte na parkovišti (Abtenau - najdete v aplikaci Park4night), kde vás v noci vyruší maximálně zvonící krávy, které se volně prochází po zelených loukách. Naše první nocování, můžu říct, že pro nás rozhodně na divoko, jsem si nesmírně užili. Příprava večeře s výhledem do liduprázdných hor, chladný vzduch, který nás večer zahnal tak brzo spát a naprostý klid. Navíc hvězdné nebe tam tvrdě bojuje o prvenství s tím šumavským.

Jen pár kilometrů od stellplatzu Abtenau najdete další parkoviště (Postalm Parking 3), které je výchozím bodem pro různé pěší výlety. My si vybrali krátký asi 6 km okruh, který jako by byl připravený přímo pro dětské duše. Míjíte se s divokými koňmi, krávami a po cestě najdete spoustu občerstvovacích stanic. Nedat si tu kávu by byl skoro zločin. Zakotvili jsme v jedné malé rodinné restauraci s úžasným výhledem, pískovištěm a zakrslými králíčky.

U Wolfgangsee jsme absolvovali lehce sebevražednou cestu vláčkem, tzv. zubačkou na Ovčí horu, Schafberg. Tady bych chtěla říct, že občas se naše spontánní rozhodnutí úplně nevyplácí. Cesta tam byla krásnou podívanou s ohromující výhledy, ale třicetiminutovou cestu zpět jsme v úplně přeplněném vláčku a s unavenými dětmi zvládali jen ztěžka. Avšak nekompromisně poučeni jsme od té chvíle pečlivě dbali na poobědový spánek a regenerační kávu pro nás dva s manželem.

Lososová Itálie

Z Rakouska jsme se vydali po krátké zastávce v horském Trinsu na jezero Lago di Garda. K moři jsme ještě nedojeli, ale místní podmínky a atmosféra se s tou mořskou určitě můžou srovnávat. Dvě noci jsme strávili v poměrně rozlehlém a luxusním kempu. Vzhledem k tomu, že zatím nejsme fanoušci animačních programů, úplně jsme neocenili dětskou hudbu do 10 hodin do večera, za to jsme však ocenili kremrole s nugátovým krémem, které se daly každé ráno koupit v místním marketu.

Tentokrát jsme navštívili také Veronu, kterou se nám podařilo několikrát při předchozích návštěvách Itálie minout. A to by byla škoda, protože Verona je typickým návštěvním městečkem ležícím zhruba 30 km východně od jezera. O římské dědictví s mnoho piazza, teatro i amfiteatro tu rozhodně není nouze. Také se můžete v jedné nenápadné uličce podívat na Juliin balkon, kde pravděpodobně žádná Julie nikdy nestála. Když přejdete starobylý most Castelvecchio a vystoupáte po strmých kamenných schodech, budete mít město jako na dlani. Pokud se vám poštěstí dorazit nahoru na západ slunce, rozhodně nebudete litovat, pohled na řeku Adige, jež obkresluje město, z něhož se tyčí červené věže nejrůznějších velikostí, nutí k romantickému zastavení. Ha, háček je v tom, že s dětmi s žádným takovým zastavením nepočítejte, pravděpodobně spíš budete muset dávat pozor, aby vaše ratolest nehodila kámen po nějakém objímajícím se páru a nezkazila tak jedinečnou, možná rozhodující chvíli jejich společného života.

Itálii jsme opustili se slzou v oku, protože Italy jednoduše zbožňujeme. Jejich gestikulaci za volantem i nesmyslné používání blinkrů. Jejich smysl pro nic nedělání a lososová navoněná trička. Těstoviny všech možných barev a dokonalou zmrzlinu, kterou si můžete dát místo hlavního jídla. Rozhodli jsme se ale, že my do země Čechům zaslíbené letos dojedeme. I když moje mysl byla připravená na levandulově navoněná městečka Provence, nakonec jsem se ráda spokojila s příjemně obyčejným chorvatským vzduchem, který tu trochu voní po domově.

Země zaslíbená

Co se týká stravování, jestli si vzpomínáte na naše komplikace z loňské Sardinie, letos jsme měli kuchyňku vždy při ruce, a to bylo perfektní. K obědu si moje nenáročná rodina vystačila s mišmaši, které jak říká můj manžel, umím geniálně (neuvařím svíčkovou, ale ze tří ingrediencí, které zbudou v lednici vám vykouzlím zázrak). Po návštěvě jedné restaurace v Chorvatsku jsme se bez remcání vrátili k našemu večernímu grilování a všichni byli spokojení. Pokud byste tedy rádi doporučení na nějaké gurmánské speciality, pravděpodobně budete na špatném blogu 😊.

Na Istrii jsme strávili 5 nocí, vystřídali jsme 3 kempy, navštívili Pulu, která nás bohužel neuchvátila ani svou nejzachovalejší římskou arénou, o to méně, že jsme si odsud odvezli pokutu za špatně zaplacené parkování a to celých 1100,-. Mnohem víc nám přirostlo k srdci malé, nenápadné a roztomilé městečko Rovinj, které nás svými úzkými kamennými uličkami jednoduše okouzlilo. Dojeli jsme na něj taxi lodičkou, která vyjížděla přímo z místního kempu.

Aklimatizační zastávka

Po mořských radovánkách jsme se již vydali směrem k domovu přes sever Triglavského národního parku. Slovinsko miluju, je to taková přívětivá krajina. Malá země, která nabízí pestrou paletu aktivit. Přes úchvatná jezera, horské výhledy i koupání v moři. Ceny jsou tu stále přátelské a v krámě se tu domluvíte téměř bez znalosti cizího jazyka, který je mnohdy spíš na překážku. Vybrali jsme si kemp Špik v Gozdu Martuljek. Díky posezonní nevytíženosti jsme mohli zaujmout strategickou polohu u provazového hřiště a pár minut denně si tak nerušeně dopřávat výhled na strmé triglavské vrcholky.

Přímo z kempu se dá vyrazit k vodopádům Martuljek. K prvnímu z nich vedou dvě cesty. My se u uhelné hroudy, jež je ukázkou tradiční výroby dřevěného uhlí, vydali doprava. Začíná tam strmá cesta lesem a následně vede po nerovném náročném terénu. Kluci tedy museli do krosniček a já si s aktuálními 14 kilo živé váhy a několika měsíčním docházením na rehabilitaci slíbila, že tohle je poslední výlet, kdy kluky tahám na zádech. Stálo to ale za to, soutěska nabízí spousty nádherných pohledů na 100 m dlouhý vodopád. Od tohoto vodopádu se dá pokračovat ještě na druhý, ten je však vzdálen dalších 560 výškových metrů. Ty jsme si tedy nechali ujít a vydali se na zpáteční cestu druhou stranou. Cesta již není tak strmá a hodí se tak spíš pro klesání.

Kousek od městečka Krajnska Gora se nachází přírodní rezervace Zelenci. Se svým smaragdovým jezírkem a okolním nenáročným terénem, zde podniknete příjemný odpolední výlet, který po svých bez problémů zvládnou i tříleté nožičky. Po dvou očistných dnech v horách jsme již museli zkonstatovat, že naše dovolená pomalu končí a cesta domů je jen nezbytnou nutností. Poprvé za celé dva týdny nám nepřálo počasí a déšť, mlha a chladný vzduch nás doprovodil až domů.

Zaručeně bychom nepřežili ve zdraví duševním ani fyzickém BEZ:

• Moka konvičky a čerstvé odpolední kávy
• Aplikace Park4night
• Tabletu s Dobrodružstvím Čtyřlístku a Krtečkem
• Knížky o Ariele
• Tisíce malých svačinek, které musely být vždy po ruce
• Červeného vína

(Btw. za tu Arielu se nestydíme 😊)