Prázdniny na Rendlíčku

Jezdíme tam a zase zpátky, objevujeme tuhle trochu zapomenutou oblast a nestačíme se divit, že jsme ji tolikrát objeli bez povšimnutí. Přitom je tu tolik nádhery. Jako kdyby si z každého koutu naší republiky vzal tenhle kraj kousek a poskládal mozaiku, která vás – slovy Rudolfa Hrušínského – neohromí, ale prostě dojme.

Najdete tu jihočeské rybníky, kopce Orlických hor, divoká údolí Šumavy i moravský klid. Nemohla jsem si vybrat lepší místo, kde být off-line, protože tady byste dobrý signál hledali jen těžko. Bydlet bych tu asi nechtěla, ale pro psychický odpočinek stěží najdete lepší místo. Vysočina. Domov zemědělské techniky, venkovských usedlostí, dřevařského průmyslu a bývalé hlavy státu.

První den se zastavujeme v Seči, vyrážíme na zříceninu hradu Oheb a po pár set metrech stoupání se před námi otevírá úchvatný pohled na Sečskou přehradu. Z výšky vypadá lákavěji než od břehu, kde míjíme pár mrtvých ryb a voda se nám u nohou nápadně barví do zelena. Zážitek vyváží výborná zmrzlina a prostý fakt, že od zítřka se má do Čech pomalu připlížit ochlazení ruku v ruce s přeháňkami – a řekněme si upřímně, v tomhle se meteorologové většinou nemýlí.

Odpoledne přijíždíme do Březí nad Oslavou, jež se nachází v podhůří Žďárských vrchů. V chatové osadě u pohádkového rybníčku Rendlíček jsme si pronajali malou chatičku. Má přesně tolik metrů čtverečních, abyste se tu v pěti lidech neušlapali, když venku prší, a zároveň je dostatečně malá na to, abyste se tu cítili jako u babičky na prázdninách. Voní to tu po vesnici. K snídani nám nad hlavami hraje včelí orchestr a prší lipový déšť, v podvečer na rybníku pořádají rybky kosmonautická vystoupení a večer na zahradě nás vítají světlušky.

Po naší první noci zamíříme na proslulých Devět skal. Nasazujeme vražedné tempo, které se pohybuje v rozmezí 0,5–1 km/hodinu. Podle mě je batolecí věk tím nejhorším pro turistické výlety. Batole dělá scény střídavě každých 200 metrů a můj pohár trpělivosti je vyčerpaný už v poledne. Naštěstí ale skalní vyhlídky obléhají převážně děti s prarodiči, jež poctivě plní svou hlídací prázdninovou povinnost, a tak se jedno hysterické dítě bez problémů ztratí.

Cestou zpět se zastavujeme na téměř opuštěném Rumpoltově rybníku. Voda je tu ledová, odměnou nám je však, oproti včerejšku, čistá voda bez sinic. Strávíme tu poklidné odpoledne, což asi nemůže říct zbytek lidí, kteří tu trávili čas s námi. V podvečer zamíříme k moři. Ale ne do Bibione, nýbrž na Velké Dářko – moře, jak mu přezdívají místní 😊. Zrovna tu probíhá soutěž ve vyřezávání dřevěných soch, těmi je tato oblast známá a o dřevo tu opravdu nemají nouzi. Utišíme tu děti i hlad párky v rohlíku.

Třetí den nás vzbudí déšť, přesně jak předpovídali. Dětem to naštěstí nevadí a my oceňujeme zahradu, kterou doma nemáme. Po snídani se pořádají šnečí závody. Nejpomalejší šnek zůstává za trest uvězněn v pískovišti. Před odjezdem do Žďáru nad Sázavou, kam máme ten den namířeno, ho nenápadně vysvobodím. Naše dnešní výprava je poutní. Míříme ke kostelu sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře, jenž je specifický tím, že je postaven do tvaru pěticípé hvězdy.

Když se vydáváme na okruh kolem Konventského rybníka, dokonce na nás vysvitne sluníčko a večer na zahradě grilujeme. Děti válí sudy z kopce v těch nejlepších kalhotách, co tu mají, a já si uvědomuji, že dneska už nemám sílu je okřikovat. Nakonec je z toho hodina klidu, kdy se zázračně nehádají a já si říkám, jak je dobré někdy věci nechat jen tak být.

Další den ukazatel na teploměru klesá pod 15 stupňů. Prší. Čas na prohlídku hradu. Jedeme na Pernštejn. Nahoru nás za intenzivního deště vyveze vláček. Překvapuje nás, jak je hrad obrovský. Díky tomu, že kluci neremcají, protože si doplnili svou zbrojní výbavu o dřevěné štíty, vydáváme se zpět z kopce pěšky. Odpoledne pak patří – na doporučení místních – návštěvě Vesny, což jsou místní lahůdky. Čas se tady sice zastavil někdy mezi lety 1990–1995, ale zase tu pořídíte hotové jídlo pod 90 Kč 😊. Skvělý řízek se salátem už si pak vychutnáváme u rozpálených kamen a společnost nám dělá Doba ledová.

Pátý den střídavě mokneme cestou na Malinskou skálu. Kluci výstup zhodnotí slovy: "Ten kopec za to nestál." Bohužel mají pravdu, skóre se nám ale podaří vylepšit návštěvou Pohádkové vesničky v Podlesí. Sympatické stavby, které tu začaly vyrůstat v roce 2011, sice patří ubytovaným hostům, vy se tady ale můžete (po zakoupení vstupného) projít a vyfotit s oblíbenými pohádkovými postavami.

Konečně se zase ozývá léto a my toho využíváme k zdolání další zříceniny – tentokrát hradu Štarkov. A abychom vyvážili návštěvu lahůdek, zajdeme si do vynikající hospůdky U Trakaře, kde nám kromě sympatické obsluhy dělají společnost zdejší zvířátka. Protože je to naše jediná návštěva pořádné restaurace tady, dopřejeme si i sladkou tečku 😊.

Další den pak navštěvujeme přírodní rezervaci Údolí Doubravy. Díky tomu, že si naše batole na dvě hodiny ustele v lese, máme klid na sbírání malin, borůvek a stavění lesních domečků. A taky na to, abych si zase uvědomila, jak krásně tu v Čechách máme. Dětem se nechce domů a nám taky ne.

Původně jsme hledali nějaký Last minute k moři s all inclusive a vyžitím pro děti. Protože se ale ceny pro naši pětičlennou rodinu pohybovali podobně jako náš dvouměsíční pobyt ve Španělsku, nakonec jsme  se rozhodli pro Vysočinu. Nejen, že v přepočtu na osobu nás dovolená vyšla na pár korun, ale zase jsme poznali nová místa. Navíc nadšení, s jakým děti o společně stráveném týdnu mluví, nám potvrdilo, že dětem je opravdu jedno, kde jsou, důležité pro ně je jak a s kým čas tráví.