Jak jsem se naučila být Dobrou mámou

Před 6 lety jsem začala psát příběh Dobré mámy. Dneska už vím, že jsem se potřebovala ujistit v tom, že být jen "dobrá" prostě stačí. Že dokonalost je chiméra a když ji budu hledat, nedopadne to dobře.
Nedala jsem si říct. I když jsem si stokrát opakovala, že dokonalost je iluze, stejně jsem se jí alespoň chtěla dotknout…
Být dokonalou mámou, udělat vše správně.

Před 3 lety jsem poslechla svoje srdce a nikdy za to nepřestanu být vděčná. Když přicházel na svět náš třetí chlapeček, ukázal mi, že kontrola je jen iluze. O pár měsíců později jsem stála tváří v tvář největší pochybnosti, jakou může máma mít: jestli zvládnu být Dobrý rodič.
A právě ta šílená, několikaměsíční bezmoc mi pomohla utřídit si životní priority. Pustit nohu z plynu a konečně začít poslouchat svoje tělo. Ptát se, kdo vlastně jsem a co chci skutečně předat svým dětem.

Naučila jsem se žít s tím, že jako máma udělám chyby. Stále se snažím, aby byly co nejmenší. Ale nejenže teď vím, že bez nich to nejde, taky věřím tomu, že jsme si sem pro ně přišli. Poučit se a pokusit se stát tou nejlepší verzí sebe sama — i přes překážky, které nám život přichystá.

Mám pocit, že příběh Dobré mámy se v něčem naplnil. Že teď jsem po několika letech znovu přišla na řadu já. Ta, co má ráda vůni obyčejných knih a hlubokého lesa, barvy podzimu, trapné komedie, všechno dvacetkrát zvažuje včetně výběru másla, dělá nemístné vtipy, kterým ostatní nerozumí, a Nutellu jí lžičkou, i když dětem to nikdy nedovolí.

Cítím teď takovou nepopsatelnou energii a chuť měnit všechno, co mi v životě přestalo sloužit, nefunguje nebo jsem to dlouho odkládala. Nechala jsem si udělat trvalou, rozhodla jsem se pěstovat na balkoně bylinky, začala jsem víc pracovat sama na sobě, tvořím, protože to akutně potřebuji k životu, vyhazuji zbytečnosti, chodím spát, když jsem unavená, a nevyčítám si, když seřvu děti.

Před týdnem jsme se vrátili z 10denní dovolené na Mallorce a já si připomněla naše cestování po Španělsku i to, jak mi rozhodnutí před dvěma lety odjet zlepšilo život. Nesmazalo to úzkost z mého života — ta bude určitým způsobem vždycky mojí součástí, takovou nezrušitelnou kontrolkou, která se mě snaží chránit — ale mám ji víceméně pod kontrolou. Vím, proč se rozsvítí a jak ji zase vypnout.

Přijde mi, že se dnes stres a úzkost skloňují v každém druhém článku. Často čtu o tom, jak zoufale chybí psychiatři a psychologové. To je jistě pravda, ale pojďme také ještě více investovat čas a energii do otázky: proč je vlastně potřebujeme a co můžeme udělat pro to, aby je nepotřebovaly naše děti?

Ne tlačit na sebe v tom, být dokonalými rodiči, ale v záplavě informací si častěji pokládat otázku, co je opravdu důležité.