Před 6 lety jsem začala psát příběh Dobré mámy. Dneska už vím, že jsem se potřebovala ujistit v tom, že být jen "dobrá" prostě stačí. Že dokonalost je chiméra a když ji budu hledat, nedopadne to dobře.
Nedala jsem si říct. I když jsem si stokrát opakovala, že dokonalost je iluze, stejně jsem se jí alespoň chtěla dotknout…

Asi nedokážu ani spočítat, kolikrát se mi dostalo soucitného "Vy máte tři kluky?" pohledu. A otázkou "To se asi doma nenudíte, co?" bych si mohla vytapetovat přinejmenším obývák. A víte co? Fakt se doma nenudíme. To je to poslední, co doma děláme. Většinou se snažíme hlavně… přežít.

Dnes je Světový den duševního zdraví. A při té příležitosti jsem chtěla sdílet moji (ne)zkušenost s medikací. Dlouho jsem s tímto příspěvkem otálela, protože je to velmi křehké téma a nechci se tímto nikoho dotknout, jen sdílet svou zkušenost a podpořit v tom, že je tu spousta cest, jak o své duševní zdraví pečovat.

Vzpomínám si, jak jsem byla vždycky nepoužitelná potom, co jsem se vrátila z dvoutýdenního tábora. Bylo jedno, jestli jsem tam byla jako dítě, nebo později už jako vedoucí. Na 14 dní se uzavřete do světa, který se řídí vlastními pravidly, kde se všechno sice odvíjí podle předvídatelného řádu, ale přesto je to intenzivní dobrodružství. Vytvoříte si...

Prodali jsme auto a za utržené peníze jsme odjeli na 3 měsíce znovu do Španělska.

Scházíme korytem vyschlé řeky k divoké pláži, tu lemují obrovské kameny. Na jednom z nich sedí muž. Jeho vlasy barvy mořské pěny napovídají, že tu delší část života již prožil. Pohrává si s dřevěnou holí, dívá se do mořských vln, a i když mu nevidím do očí, vsadila bych se, že se v nich odráží klid. Ten jižanský, kdy spěchat není kam....

Možná se vám někdy stalo, že jste zrovna telefonovali a současně hledali telefon? Blbý, říkáte si. Já jsem dnes hledala svoje třetí dítě v čekárně u doktora, když jsem ho měla na ruce. Řekla bych, že to je dost blbý.

Víte, co je horší, než tři nemocné děti? Když jsou dvě z nich už zdravé, ale stále nemůžete ven.

Poslední dny nám nezadržitelně ukrajují zbytek roku 2024. Kromě toho, že se zahřívám fotkami z naší poslední cesty, bilancuju. Vracím se na začátek roku letošního. V lednu jsem byla taková úzkostná hromádka neštěstí bojující s nespavostí. Trpěla jsem tím nejen já, ale celá naše rodina.

Stojím na pláži, pozoruji nekonečnost moře a pravidelný zvuk vln mě přenese do příjemného stavu podobajícímu se meditaci. Krátce. Za chvíli na mě skáče nejmenší z dětí a za sebou slyším jako ozvěnou dvojité "mami", "mami, koukej". Moje myšlenky se rozplynou společně v pěnové koupeli na břehu moře.