Tři jsou víc než dvě - otevřeně

Asi nedokážu ani spočítat, kolikrát se mi dostalo soucitného "Vy máte tři kluky?" pohledu. A otázkou "To se asi doma nenudíte, co?" bych si mohla vytapetovat přinejmenším obývák. A víte co? Fakt se doma nenudíme. To je to poslední, co doma děláme. Většinou se snažíme hlavně… přežít.

.

.

.

Ten nejmenší si právě nakládá okurky do kufru svého odrážedla, zatímco dvojčata pořádají MMA zápas bez klece, rozhodčího, a místo sexy modelky v podprsence na ně odevzdaně kouká matka s kruhy pod očima velkými jako kola autobusu a v duchu doufá, že až si něco udělají (ne jestli, ale až!), bude to schopná ošetřit sama a nebude se kvůli tomu muset táhnout zase na pohotovost. Jako posledně, když jedno dvojče tomu druhému vyrazilo přední zub.

Přemýšlím, jestli tu klec na zápasy nakonec nepořídíme, ale zavřela bych se tam já, abych měla aspoň na chvíli klid. I když bych potřebovala nějakou sofistikovanou protihlukovou verzi, aby nebylo slyšet "mami, mami, mami", kterým mě moji drazí synové častují tak moc, až si začínám myslet, že je to moje pravé jméno.

Na to svoje už jsem skoro zapomněla, stejně jako na schopnost plynulé konverzace. Nejen že se na veřejnosti vyjadřuji jako po dlouhodobém věznění u někoho ve sklepě, ale taky neustále něco zapomínám. Třeba na ty okurky v kufru, které po měsíci téměř odpochodovaly samy, společně s plísní obrostlým chlebem, který jsem pro změnu vytáhla z batůžku Tlapkové patroly. Není divu, když mě moje děti nenechají v hlavě dokončit jednu jedinou myšlenku – a to je dokázané, že zpracování jedné myšlenky nezabere našemu mozku víc než pár sekund.

Ne, neberte to prosím jako stížnost. Jen jsem si říkala, že by měl někdo reálně popsat, jaké je to vychovávat tři děti. Podezřele často na mě poslední dobou vyskakují reklamy na různé výchovné kurzy. A občas mě napadne taková kacířská myšlenka – jestli by ohledně výchovy opravdu měli dávat rady rodiče jednoho dítěte, a zda by to snad opravdu měli být muži? Jestli to není trochu jako když bezdětní rozdávají nevyžádané rady nám, rodičům. A to prosím není vůbec o neúctě k rodičům jednoho dítěte – sama mám na starost někdy jen jedno, které vydá za zbylý počet jeho sourozenců.

A já to chápu. Když jsem neměla děti, trpěla jsem také velkou dávkou naivity, která mě po porodu opustila stejně rychle jako bezdětné kamarádky. Je pravda, že mi ještě jistá špetka naivity zůstala, ale hádejte, kdy i ta dala nadobro své sbohem? Ano, když se nám narodilo třetí dítě.

V rodičovství funguje podle mě naprosto perfektně princip nepřenositelnosti. Jestli něco nejde vysvětlit, pak je to ta neskutečně drtivá každodennost všedních dnů, stereotyp a neustálý strach o to, zda všechny věci, které děláte ve svém nejlepším vědomí a svědomí, nakonec nejsou úplně na hovno.

Porodnost v posledních letech rapidně klesá. Prý bychom měli mladší generaci vysvětlit, proč by měli mít děti. Možná bychom měli začít s dodáváním odvahy – a taky konečně v dětech budovat odolnost. Protože ano, výchova dětí jistou dávku odolnosti opravdu chce.

Podle mě lásku, kterou s sebou rodičovství přináší, prostě vysvětlit nejde. Snad možná… nikdy, i když jsem byla k smrti unavená, brečela jsem a bezmocně jsem se litovala, nikdy, opravdu nikdy jsem nelitovala toho, že mám tři děti. Pochybovala jsem o sobě? Ano, a ne jednou. Ale nikdy bych nezměnila rozhodnutí přivést do našeho života tuhle divokou smršť testosteronu.

Pro mě je to totiž to nejsmysluplnější životní dobrodružství – a jak jistě víte, dobrodružství nebývají ani jednoduchá, ani bez překážek.