O (ne)medikaci a mojí zkušenosti s ní

Dnes je Světový den duševního zdraví. A při té příležitosti jsem chtěla sdílet moji (ne)zkušenost s medikací. Dlouho jsem s tímto příspěvkem otálela, protože je to velmi křehké téma a nechci se tímto nikoho dotknout, jen sdílet svou zkušenost a podpořit v tom, že je tu spousta cest, jak o své duševní zdraví pečovat.

Posledních 10 let se hodně věcí v mém životě točilo právě kolem duševního zdraví. Především v tom profesním životě. A před dvěma roky se k tomu bohužel přidala i rovina osobní. Pár měsíců po porodu přišly velké úzkosti v podobě panických atak a vyústilo to v dlouhodobou nespavost. Dostávala jsem se z toho bez mála rok. Jak jen to bylo se třemi dětmi možné, snažila jsem se odpočívat. Hodně mi pomohlo to, že jsme mohli jako rodina zmizet na několik měsíců za teplem a klidem do ciziny.

Začátek letošního školního roku měl být první velkou zkouškou. Nástup do školy, školky, první pracovní příležitosti po skoro 3 letech. Na konci září mě znovu přepadla nespavost. Tentokrát jsem se ale nenechala srazit na kolena.

Svým klientům často říkám, že každý má mít svůj kufřík první pomoci. Podobně jako si každý na dovolenou zabalíme do zavazadla něco jiného podle našich potřeb, v životě je to stejné.

Já jsem tentokrát svůj kufr měla pečlivě připravený. Sáhla jsem si po věcech, které mi fungují a zároveň jsem se snažila uklidnit v situacích, které hned na první pokus nefungovaly.

Před dvěma lety jsem odmítla antidepresiva, vím, jak nesmírně ožahavé je to téma. Taky rozhodně nemůžu s jistotou říct, že kdybych tenkrát nekojila, tak že bych na ně nekývla. Cítila jsem se na absolutním dně a proto, aby mi bylo líp, bych udělala skoro cokoliv.

Nejsem odpůrce léků a je bez diskuse, že v péči o duševní zdraví mají své místo. (Ostatně jako důkaz může sloužit to, že jsem při sobě dlouhé měsíce nosila lexaurin jako takovou pojistku, kdyby všechno ostatní selhalo) Ale myslím si, že to, že jsem se s tím musela vypořádat bez nich, mi pomohlo být ve všem ostatním o hodně poctivější – ve stravě, pohybu, relaxaci, práci s negativními myšlenkami.

Uvědomuji si, že ne každý má tu šanci to zkusit bez nich – já měla ohromnou podporu od manžela, rodiny, možnost odjet a změnit prostředí.

Znovu tedy - neříkám medikaci ne, ve spoustě případů je to opravdu nezbytné a k určité stabilizaci je to potřeba, ale pokud už je nasazena nějaká léčba, je fajn myslet na to, že je to jen jedna část péče o duševní zdraví. Nepodceňujte i jiné prostředky, které mohou být také velmi účinné.

10 věcí, které mi pomohly postupně se dostat z panických atak a dlouhodobé nespavosti.

Není to univerzální návod, ten neexistuje. Je to práce a je jen na nás, kolik toho pro uzdravení obětujeme. Chápu, že spousta lidí nemá ten luxus v podobě času.

Na druhou stranu, pokud si člověk zlomí nohu, taky musí zůstat doma, nechat ji dobře srůst a pak rehabilitovat, aby mu fungovala tak dobře, jako dřív.

V případě duševního zdraví to šidíme. Myslíme si, že se čas na úzdravu dá nějak obejít, že existují zkratky a návody, jak dosáhnout rychle znovu plného zdraví. Ale tak to není. Cokoliv ošálíme nějakou zkratkou, vrátí se nám to.