Návrat do džungle

Vzpomínám si, jak jsem byla vždycky nepoužitelná potom, co jsem se vrátila z dvoutýdenního tábora. Bylo jedno, jestli jsem tam byla jako dítě, nebo později už jako vedoucí. Na 14 dní se uzavřete do světa, který se řídí vlastními pravidly, kde se všechno sice odvíjí podle předvídatelného řádu, ale přesto je to intenzivní dobrodružství. Vytvoříte si tam zvláštní vztahy a návrat do reality je podobný nárazu do zdi. Najednou na vás doma mluví cizí lidi a vy se chcete vrátit tam, kde je to spíš hra než opravdový život.

Před dvěma týdny jsme se vrátili ze Španělska. Za dva a půl měsíce jsme si tam taky vytvořili náš svět, trochu sám pro sebe, a i když jsme tentokrát museli víc řešit práci, stejně byl návrat domů krušný. Oproti příjezdu z tábora jsem se na všechna ta blízká setkání těšila, protože ve Španělsku jsme jich měli celkem málo. Ale ten nástup do režimu "sama na 3 děti v paneláku a manžel v práci". Uf.

A teď mě možná spousta z vás odsoudí za to, jak si můžu stěžovat, když jsme trávili několik měsíců v cizině a ještě tomu říkali dovolená. Takhle ale vypadá B. Něco, o čem se na sítích nemluví, postují se jen krásné fotky z pláží a vyprávíme o tom, že jsme šťastní, když jsme spolu. Ale tohle je realita, která k návratům patří – a já ji s vámi chci dnes sdílet.

Pravdou je, že po příjezdu mi náš byt přijde jako vězení, ve kterém se decibely násobí a já jsem najednou zase ta hysterická matka, co jí vadí rozházené hračky a špinavé ponožky na zemi. Tam bylo všechno jednodušší – bylo tam míň věcí, ze kterých by se dal udělat nepořádek, víc prostoru, pozornosti, času, trpělivosti…

Najednou jsou kluci moc divocí a já mám strach, že začínají být v přesile. Někdy mě přemůže pocit beznaděje, že když je nechám, aby celá jejich testosteronová energie nekoordinovaně proudila, tak to někdo brzy odnese. A když se ji snažím krotit – hádejte co – jsem ta uječená máma, co jí všechno vadí.

Dokonce mě v posledních dnech přepadaly černé myšlenky: Jestli jsem schopná tuhle klučičí smršť zvládnout důstojně? Jestli se nestávám tím, kým jsem nikdy být nechtěla?

A včera jsem si díky návštěvě skautského oddílu uvědomila, že testosteron zkrotit nejde – ale pokoušet se o to je úplně přirozené. A že mi vlastně ten klučičí svět byl vždycky sympatický.

Právě když jsem jezdila na tábory jako vedoucí, nejraději jsem mívala čistě chlapecké oddíly, od těch nejmladších kluků až do puberty. Líbila se mi jejich přímočarost – když mají kluci nějaký problém, obvykle si dají po "čuni" a za pět minut jsou z nich zase nejlepší kamarádi. Uvolní emoce a tím to končí. Jsou pro každou legraci, nebojí se, že se zamažou od bláta, a do určitého věku jim nepřipadá trapné hledat poklad. A když jsem dnes s mými dětmi luštila tajenku a běhala po dosti žalostném dvorku. Bylo mi dobře.

Uvědomila jsem si, že všechno to, co teď prožívám, je jen doznívání návratu. Že se všechno za pár dní uklidní, že se dostaneme do našeho rytmu, léto budeme zase trávit venku a že nejdůležitější je, že se máme. Že mě vesmír netrestá tím, že mi dal tři kluky, ale naopak – dopřál mi přesně to, co mě baví. Že miluju tu klučičí hravost a zápal, že mě to táhne dopředu a nutí mě ze sebe dělat lepšího člověka – protože jednoduše chci být Dobrou mámou. 

Taky máte pocit, že doma máte spíš divokou zvěř než děti?

A jak zvládáte návraty z cest?